Institut pro evropskou politiku EUROPEUM

Institut pro evropskou politiku EUROPEUM je think-tankem, který se zaměřuje na programovou, projektovou, publikační a vzdělávací činnost související s procesem evropské integrace.


Hlášení

Jak číst Klausův požadavek

Prezident Václav Klaus nechce Lisabonskou smlouvu podepsat. Nebylo jasné, jaký scénář si po hlasování ve prospěch smlouvy v Irsku vybere. Kromě čekání na výrok Ústavního soudu zvolil jako „obstrukční pojistku“ požadavek záruky proti prolomení Benešových dekretů, které dle jeho názoru hrozí na základě Lisabonské smlouvy, respektive Listiny základních práv EU. Postup Václava Klause není překvapivý. Překvapivý, protože nesmyslný, je obsah jeho požadavku. Jelikož má hlava státu jistě k dispozici kvalitní analýzy, nelze tedy než jej podezřívat z populismu a snahy zachovat si tvář, až bude Lisabonskou smlouvu podepisovat. Tím, že si takto připravuje prostor, ale zároveň zrežíroval další „hvězdný“ moment České republiky v EU.

Z čistě domácího pohledu se jedná o zajímavý, patrně ne protiústavní, ale mimo dosavadní zvyklosti jdoucí krok, se kterým ostatní ústavní činitelé neví, jak naložit. Dle české ústavy prezident mezinárodní smlouvy sjednává, i když český úzus velí tuto pravomoc převést na vládu, jak se stalo i v případě Lisabonské smlouvy. Obě komory českého parlamentu již Lisabonskou smlouvu schválily ve vyjednané podobě a prezident by v tuto chvíli neměl znovu otvírat jednání o jejím obsahu, nýbrž završit ratifikaci svým bezodkladným podpisem.

EU ale nemůže prezidentův požadavek ignorovat kvůli nevyjasněným domácím ústavním pravomocem. O případném zahrnutí Klausova požadavku do smlouvy by mohla rozhodnout již říjnová Evropská rada. Je natolik právně nesmyslný, že s ním ostatní členské země patrně nebudou mít problém. Všichni právníci vědí (a i sami sudetští Němci přiznávají), že Listina základních práv EU se vztahuje pouze na nově vznikající evropské právo (čl. 51) a nemůže mít v žádném případě retroaktivní účinek na čistě národní normu starou navíc přes 60 let. Evropský soudní dvůr aplikuje ve své judikatuře obecné právní zásady (tj. i princip právní jistoty a ne-retroaktivnosti) a často je problém i zrušení aktu EU, který by znamenal návrat o pár let. ESD bude navíc i nadále rozhodovat ve smyslu nálezu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který v otázce Benešových dekretů již rozhodl nejednat se zpětnou platností. Lisabonská smlouva také předpokládá možnost přistoupit kolektivně jako Evropská unie k Úmluvě o ochraně lidských práv, což by znamenalo absolutní podřízení štrasburskému soudu ve věci lidských práv a svobod. Požadavek zmínky o Benešových dekretech tedy ve smlouvě právně být může, protože to není nic proti ničemu, důležitá je ale forma. Pokud bude prezidentovi dostačovat deklarace připojená k Lisabonské smlouvě a český Ústavní soud rozhodne rychle, bude možné ratifikaci dokončit do konce roku. Pokud by prezident trval na „poznámce pod čarou“ v textu smlouvy, znamenalo by to patrně nové ratifikační kolo ve všech členských zemích. Na to ostatní členské státy nikdy nepřistoupí. Klausovi ale nejde o faktickou záruku, nýbrž o vyznění celé věci před českou veřejností. Proto se pravděpodobně s deklarací spokojí.

Zastavme se ale i u symbolické dimenze problému. Každá země EU má nějaké své „osobní“ obavy z postupu evropské integrace a požaduje v tomto směru záruky. Francouzi se bojí vyšší DPH v restauracích, Britové dopadů evropských sociálních práv, Irové mají strach z toho, že jim EU vnutí právo na potrat, Poláci zase nechtějí, aby EU zasahovala do oblasti svazků osob stejného pohlaví. Ve většině případů mají tyto obavy spíše iracionální charakter a trvání na zárukách má pro společnost daného státu symbolickou důležitost. I Česká republika si během vyjednávání o Lisabonské smlouvě prosadila nic neříkající, ale symbolicky významnou klauzuli o tom, že pravomoci EU se mohou předávat i zpět na národní úroveň. Budiž, proč ne. Ale co Benešovy dekrety? Není sporu o tom, že stále platí a platit budou. Češi v pohraničí se o svůj „nový“ majetek bát opravdu nemusí. Rozhodně ale dekrety nejsou nejsvětlejší kapitolou naší historie a je ostudné, že na jejich základě byli neprávem potrestáni i nevinní lidé. Vytahovat tuto morálně problematickou věc v momentě, kdy nás kvůli dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy v Evropě všichni sledují, je přinejmenším nešťastné. Prezident podle ústavy zastupuje zemi navenek. Při plnění této role už nic horšího udělat nemohl.


Napsali Věra Řiháčková a Lukáš Pachta.